Tam za prázdnotou střech, až za kopci,

znám chrámy plné zeleného ticha.

V nich život začíná a neví o konci,

jen bez šatů a beze slov tam  dýchá

Za pachutěmi asfaltových jazyků ,až za lány

tam živé pilíře se bez pozlátek tyčí

Do kůry tváře z pryskyřice vytesány,

své rysy mění  na slunci a kanou do jehličí.

Tam za samotou betonových žaludků a ocelí,

kde nahé srny pouští větry u studánek

a ptáci krájí nebe hebkou čepelí.

Do uší listů třepotavých, šeptá vánek

Za pastvinami unuděných boháčů, až za duhou

mechová náměstí se prostírají do světla.

Lampičky jahod v trávě svítí u nohou.

Do oka muška zmatená mi vlétla

Tam suché kosti stromů leží na zemi,

jak malé ohníčky mi pod nohama praskají.

Na stráních lež je uzamčená v kameni

Dřevěná srdce kolem tikají.